close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vampýrská akademie 4 Krvavý slib - 10. Kapitola - 2. Část

17. června 2011 v 19:20 | Vidle |  VA 4 Krvavý slib - Online

DESET - 2. ČÁST


"Říká, že to nepotřebujete vědět."
Chtěla jsem tý starý ženský říct, že s ní nikam nepujdu, ale potom jsem se podívala do její děsivé tváře a rozmyslela si to. Nechtěla jsem aby na mě vyzkoušela jestli umí měnit lidi v ropuchy.
"Fajn" řekla jsem. "Budu připravena až se osprchuju a převleču."
Paul přeložil co jsem řekla, ale Yeva jen zakroutila hlavou. "Říká, že není čas." vyvětlil. "Musíme hned odejít."
"Můžu si aspoň vyčistit zuby?" tuhle drobnost mi dovolila, ale na převlečení jsem si mohla nechat zajít chuť. Bylo to jen dobře. S každým krokem jsem se cítila mdle, a provaděpodbně bych omdlela pokud bych se měla převlékat. To co jsem měla na sobě nesmrdělo, jen to bylo pomačkaný jak jsem v tom usnula.
Když jsem se dostala dolů, nikdo kromě Oleny nebyl vzhůru. Myla nádobí ze včerejška. Byla překvapená, že mě vidí.
"Je na tebe brzo, ne?" zeptala se.
Otočila jsem se a podívala na kuchyňské hodiny, zalapala jsem po dechu. Bylo to asi jenom čtyři hodiny poté, co jsem šla spát. "Dobrý bože. Už vyšlo slunce?"
Kupodivo, vyšlo. Olena mi nabídla snídani, ale opět Yeva že není čas. Můj žaludek si současně protivil a chtěl jídlo, takže se zdržel hlasování. "Jak chceš," řekla jsem, "ať už to máme za sebou."
Yeva šla do obývacího pokoje a za chvíli se vrátila s velkou taškou. Podala mi ji. Pokrčila jsem rameny a vzala ji a pověsila přes rameno. Byla plná věcí, ale nebyla těžká. Šla zase do jiné místnosti a vrátila se s další taškou. Vzala jsem ji taky a pověsila na stejné rameno. Ta druhá byla o něco težší, ale moje záda si nestěžovala.
Když odešla potřetí a vrátila se s obří krabicí, začala jsem být naštvaná. "Co je to?" Vzala jsem to od ní, jako by v tom byly cihly.
"Babička potřebuje abyste nesla nějaké věci," řekl mi Paul. "Jasně" řekla jsem přes zaťatý zuby "Zjistila jsem to asi tak před pětadvaceti kily."
Yeva mi dala ještě jednu krabici, na tu předchozí. Nebylo to tak těžké, ale v tomhle ohledu na tom nezáleželo. Olena po mě střelila soucitným pohledem, zavrtěla hlavou a vrátila se tiše k mytí nádobí, zřejmě se nechtěla dohadovat s yevou.
Yeva potom vyrazila a já poslušně šla za ní, snažila jsem se udržet obě krabice a nedovolit taškám spadnout z mého ramene. Byl to těžký náklad, a k tomu ta moje kocovina, ale byla jsem dost silná, takže jsem neměla problém dostat se do města nebo kamkoli by mě ona zatáhla. Paul šel vedle mě. Dal mi vědět, že kdyby yeva ještě něco po cestě našla, bude chtít abych to nesla taky.
Zdálo se jako by tady na sibiři jaro pokračovalo rychleji. Obloha byla čistá a ranní slunce zahřívalo vzduch rychle. Byl to skoro letní počasí. Mohlo by to dělat problémy pro Morojce.
"Víš kam jdeme?" zeptala jsem se Paula.
Na někoho tak starého, jako byla yeva, se pohybovala docela svižně a nasadila dobré tempo, a já jsem musela spěchat abych ji stačila. Jednou se otočila a něco řekla. Paul to přeložil. "Je to jaksi překvapení, že se nemůžete pohybovat rychleji ."
"No já jsem zase překvapena, že nikdo nemůže nést nic z tohohle."
On znova překládal. "Říká, že pokud ste opravdu tak slavná lovkyně Strigolů, tak by to neměl bejt problém."
Ulevilo se mi když jsem spatřila město, ale my ho jen prošli.
"Ale no tak, kam to sakra jdeme," řekla jsem.
Aniž by se ohlédla, vychrlila Yeva něco. "Babička říká, říká, že strýc Dimka by si takhle nikdy nestěžoval." řekl Paul.
Nic z toho nebyla Paulova vina, byl jenom posel. Přestože pokaždé, když promluvil, tak jsem ho chtěla zkopat. Nicméně jsem si nechala své břímě a po zbytek cesty jsem nic neříkala. Yeva měla do jisté míry pravdu. Byla jsem lovec Striholů, a je pravda že Dimitri by si nikdy nestěžoval nějaké staré bábě kvůli rozmarům. On by svou povinnost dělal trpělivě.
Snažila jsem se ho přivolat ve své mysli a čerpat z něj sílu. Přemýšlela jsem o té době v chatě, znovu, jak jsem cítila jeho rty na mých, nádhernou vůni jeho kůže, když jsem se k němu přitiskla. Slyšela jsem jeho hlas znovu, jak mi šeptá do ucha, že mě miluje, že jsem krásná, že jsem byla jediná... Přemýšlení o něm mi neodneslo nepohodlí z mé cesty s Yevou, ale dělala ji snesitelnější.
Šli jsme skoro další hodinu, než jsme narazili na malý dům, a já byla připravena padnout nasáklá potem. Dům byl jednopatrový, z prostých hnědých zvětralích desek. Okna byla s modrými okenicemi pokryta bílými ornamenty. Bylo to to samé levné použití barev jaké jsem viděla v Moskvě a Petrohradě. Yeva zaklepala na dveře. Poprvé bylo jenom ticho, a já jsem začala panikařit, že budemem muset jít zpátky.
Konečně, žena otevřela dveře, byla to Morojská žena. Mohlo jí být tak kolem třiceti, docela pěkná, měla vysoké lícní kosti a jahodově blonďaté vlasy. Překvapeně vykřikla když uviděla Yevu, smála se a pozdravila v ruštině. Podívala se na mě a na Paula a rychle nám pokynula dovnitř.
Přešla na angličtinu jakmile si uvědomila že jsem američanka. Všichni tyto dvojjazyční lidé byli úžasní. Nebylo to něco, co by se dalo často vidět v USA. Ukázala na stůl a řekla abych tam všechno položila.
"Jmenuji se Oksana" řekla a podala mi ruku.. "můj muž Mark je na zahradě, za chvilku tu bude."
"Já jsem Rose" řekla jsem ji.
Oksana mi nabídla židly, byla to normální dřevěná židle, ale v tu chvíli jsem si myslela, že je to postel. Štastně jsem si povzdechla a otřela pot z čela. Mezitím Oksana rozbalila co jsem přinesla.
V sáčku byly zbytky z pohřbu. Horní krabice byla plná nádobí, které si od Oksany kdysi dávno vypůjčili. Okasana nakonec vybalila i poslední krabici, byla plná cihel.
"To si ze mě děláš srandu." řekla jsem. Yeva se na mě přes místnost dívala velmi pobaveně.
Oksana byla dárky potěšena. "To bude mít Mark radost." Usmála se na mě. "Bylo to od tebe velmi milé, že si to nesla celou cestu až sem."
"K službám," řekla jsem podrážděně.
Zadní dveře se otevřely a vstoupil muž, Mark. Byl vysoký a pevné postavy, měl prošedivělé vlasy a byl mnohem starší než Oksana. Umyl si ruce ve dřezu a pak se k nám připojil. Když jsem jeho tvář spatřila z blízka, viděla jsem tam něco divného, jiného než jen věkový rozdíl. On byl dhampír. Chvilku jsem se obávala, že je to někdo jiný než Okasanin manžel Mark. Ale potom nás Oksana představila a mě to praštilo do očí: morojsko dhampirský pár. Jasně že ty rasy byli spolu pořád, ale manželé? Bylo to velmi zvláštní v morojském světě.
Snažila jsem se překvapení skrýt. Oksana a Mark se o mě velmi zajímali, přesto pořád mluvila jen oksana a mark na mě jen zíral. Vlasy jsem měla dole, takže mé tetování nemohlo dát najevo kdo jsem.
Možná byli jen překvapení jak se dhampírska dostala, až sem doprostřed ničeho. Možná si myslel, že jsem nová krev k naverbování.
Po třetí sklenici vody jsem se začala cítit lépe. Bylo to asi ve stejnou chvíli, kdy oksana řekla že bychom se měli najíst a můj žaludek na to byl připraven. Oksana a Mark připravovali jídlo sami, odmítli jakoukouliv pomoc.
Pozorovat je při práci bylo úžasné. Nikdy jsem neviděla takový tým. Nikdy si nepřekáželi a nikdy nemuseli říkat co chtějí udělat. Prostě to věděli. Kuchyně byla docela moderní, Oksana připravovala brambory v mikrovlnce. Mark se otočil zatímco se přehraboval v ledničce "Nemusí to tam být tak dlouho."
Překvapeně jsem zamrkala. "Vy jste stínem políbený!" Zvolala jsem.
Oba se na mě překvapeně podívali "Ano, neřekla ti to snad Yeva?"
Zeptala se oksana a rychle jsem se podívala na Yevu a zase měla na tváři ten otravný povýšený úsměv. "Ne, neřekla mi to, hodně se zdráhala mi říct cokoliv dneska ráno."
"Skoro každý tady to ví." Řekla oksana a vrátila se k práci.
"Pak jste uživatel éteru."
To ji znovu zastavilo, vyměnili si s Markem pohledy "to" řekla "není něco co je všeobecně známé."
"Většina lidí si myslí že nemáte specializaci, že?"
"Jako to víš?"
Bylo to přesně tak, jako mezi mnou a Lissou. Příběhy z dluhopisů vždy existovali v Morojském folkloru, ale jak se dluhopisy tvořily bylo záhadou. Tak jako oksana, lissa byla taky často označovaná jako nespecializovaná, jako ta, která nemá žádnou zvláštní schopnost se základními živly. Uvědomila jsem si, samozřejmě, že spojení vznikne pouze s duchem, když zachrání životy ostatních.
Něco v Oksanině hlase mi napovědělo, že nebyla tak překvapená jak sem si měla myslet. Lissa a já sme se nikdy nesetkaly s jinými stínem políbenými. Věděla jsem jen o dvou takových, o legendárním Vladimírovi a Anně. A ty příběhy byli zahaleny do staleté nesouvyslé historie, takže je obtížné rozdělit fakta od fikce.
Jediným dalším byl paní Karpová, bývalá učitelka, která zešílela a Adrian. Do teď to byl náš největší objev, který byl méně stabilní, když jste se na něj dívali.
Jídlo bylo připravené, duch nepřišel. Oksana vedla rozhovor, skákala mezi jazyky. Studovala jsem ji a Marka, hledala jsem známky nestálosti. Nic jsem neviděla. Zdáli se jako příjemní, naprosto obyčejní lidé. Pokud bych to neviděla na vlastní oči, nemohla bych si všimnout ničeho. Oksana nevypadala rozrušeně nebo v depresi. Mark nezdědil tu tmu, která občas prosakovala do mě.
Můj žaludek přivítal jídlo, a moje poslední bolest hlavy byla pryč. Projel mnou podivný pocit. Bylo to matoucí, jako vítr v mé hlavě a vlna tepla mnou procházela. Ten pocit zmizel tak rychle jako přišel a já doufala, že to byly poslední dozvuky démona vodky.
Dojedli jsem a chtěli pomoci, ale Oksana jen zakroutila hlavou "Není potřeba. Měla byste jít s Markem."
"Co?" Zeptala jsem se.
Otřel si tvář ubrouskem a vstal "Pojďme na zahradu."
Následovala jsem ho, ale pak jsem raději počkala na Yevu. Čekala jsem, že mě potrestá za opuštění nádobí. Místo toho, jsem nenašla žádný arogatní nebo nesouhlasný pohled. Její výraz byl... vědoucí. Téměř očekávající. Až mi z toho šel mráz po zádech, vzpoměla jsem si na Viktoriinina slova: Yeva snila o mém příchodu.
Zahrada, kam mě Mark dovedl, byla mnohem větší než jsem si představovala, ohraničená plotem a stromy. Už začínali rašit první listy a zastiňovaly sluneční paprsky. Mnoho keřů, stromů a květin již kvetlo a mnoho dalších bylo na dobré cestě připojit se k nim. Bylo to krásné, a přemýšlela jsem, jesli s tím má něco společného i Oksana. Lissa totiž byla schopna pěstovat květiny pomocí ducha. Mark ukázal na kamenou lavičku, kam jsme si sedli a cítila jsem napětí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama