close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vampýrská akademie 4 Krvavý slib - 4. Kapitola - 1.část

21. dubna 2011 v 10:09 | Vidle29 |  VA 4 Krvavý slib - Online

ČTYŘI - 1. ČÁST



Kdykoliv jindy v mém životě, bych milovala prozkoumávání Moskvy. Sydney naplánovala náš výlet tak, že když dorazíme, budeme mít pár hodin než pojede další vlak do Sibiře. To nám dává trochu času k potloukání se okolo a můžem skočit někam na večeři, ačkoli se chce ujistit, že jsme v bezpečí uvnitř stanice předtím než bude příliš velká tma. I přez mé špatné návyky nebo moje molnijské značky, nechtěla riskovat.
Je mi jedno jak strávíme náš volný čas. Tak dlouho jsem se přibližovala k Dimitrimu, že už mi na ničem jiném nezáleží. Tak Sydney a já se bezcílně procházíme, prohlížíme si památky a jen trošku spolu mluvíme. Nikdy jsem nebyla v moskvě. Je to krásné město, prosperující a plné lidí a obchodů. Mohla bych tady strávit dny jen nakupováním a zkoušením restaurací. Místa, o kterých sem slýchala celý život - Kreml, Rudé náměstí, Velké divadlo - to vše byly tipy kam sem se chtěla vydat. I přes to jaké bylo chladno, jsem se skutečně snažila nevnímat obrazy a zvuky města, které mi po chvíli mi připoměli … no, Dimitriho.
Kdysi se mnou mluvil o rusku, a přísahal mi, že si ho také zamiluju.
"pro tebe by to bylo jako pohádka" řekl mi jednou. Bylo to během cvičení před vyučováním koncem podzimu, těsně před prvním sněhem. Vzduch byl mlhavý a rosa pokrývala všechno.
"Promiň soudruhu" odpověděla jsem, prohrabující si vlasy až k mému copu. Dimitri vždycky miloval, když jsem měla rozpuštené vlasy, ale byly v boji praktické? Dlouhé vlasy byly odpovědnost. "Borg a zastaralá hudba nejsou součástí žádného štastného konce, který bych si dokázala představit.
On by se na mě usmál tím svým vzácným jednoduchým šklebem, který končí právě v koutcích očí. "Boršť ne borg. A viděl jsem tvou chuť k jídlu. Pokud bys byla dost hladová, snědla bys ho."
"Takže hladovění je nezbytné pro to, aby tahle pohádka fungovala?" nebylo nic co bych více milovala než škádlení Dimitriho. No, snad kromě, líbání se sním.
"Mluvím o zemi. O budovách. Zajdi do jednoho z těch velkých měst, není to nic co by si kdy viděla. Každý ve spojených státech má tendenci stavět pořád stejně - velké, robustní bloky. Dělají to co je rychlé a snadné. Ale v rusku, tam jsou stavby, která jsou umělecká díla. Oni dělají umění i z obyčejných domů. A místa jako Zimní palác a Troitského Kostel v Petrohradu? Ty ti vyrazí dech."
Jeho tvář jakoby zářila se vzpomínkami na všechny ty místa co viděl, ta radost dělala jeho krásu skorou božskou. Myslím že by mohl povídat o památkách celý den. Mé srdce hořelo, jen z toho, jak jsem se na něj dívala. A potom, stejně jako vždycky, když jsem měla strach, že bych byla zase sentimentální nebo rozcitlivělá, řekla jsem nějaký vtip abych posunula pozornost pryč a skryla svoje emoce. To ho zase přeplo do pracovního režimu a my se zase vrátili k boji.
Nyní, když procházím ulicemi města se Sydney, přeji si abych mohla vzít zpátky ten vtip a poslouchat Dimitriho, jak hovoří dál o své rodné zemi. Dala bych cokoli abych mohla mít Dimitriho tady vedle sebe, jako dřív. Měl pravdu o budovách. Jistě, většina jich byla kopie toho co byste našli v USA nebo kdekoli jinde ve světě, ale některé byly úžasné - pestře malované, zdobené jejich zvláštními cibulovitými střechami. Občas, opravdu vypadají jako z jiného světa. A celou tu dobu, jsem stále myslela na to, že by měl být Dimitri tady a po mém boku., ukazovat na věci a vysvětlovat mi je. Měli by jsme romantickou dovolenou. Dimitri a já, mohli bychom jíst v exotických restauracích a pak protančit celou noc. Mohla jsem mít na sobě jedny z těch šatů od návrháře, co jsem musela nechat v hotelu v Petrohradu. To by to mělo být. Ale není to tak a já se tu mračím na lidi.
"Neskutečný co? Jako něco z pohádky."
Sydneyin hlas mě vylekal, a já si uvědomila, že jsme zastavily před vlakovým nádražím. V moskvě jich bylo hodně. Z toho jak mi připoměla můj rozhovor s Dimitriem mi nahnalo husí kůži, hlavně proto, že měla pravdu. Stanice neměla cibulové kupole, ale stále vypadala něco jako vystřižené z pohádky, jako kříženec hradu z Popelky a perníkové chaloupky. Mělo to velké klenuté střechy a věže na obouch koncích. Bílé stěny byly postaveny řadami hnědých cihel a zelenou mozaikou, vypadalo to skoro jako pruhované. V USA by tomu mnozí říkali Gaudy, křiklavé. Ale pro mě to bylo krásné.
Cítila jsem jak se mi slzy vkrádají do očí, když jsem pomyslela co by Dimitri řekl o této budově. Nejspíš by se mu to tady líbilo, stejně miloval všechno ostatní tady. Uvědomila jsem si, že Sysdney čeká na odpověd, spolkla jsem svůj žal a hrála prostořekou teenagerku. "Možná jako něco z příběhu o vlakovém nádraží."
Svraštila obočí, překvapená mým nezájmem, ale neptala se na to. Kdo by to mohl říct? Možná, kdybych se držela sarkasmu, mohla by se otrávit a nakopla by mě. Nějak jsem pochybovala, že bych byla šťastná. Byla jsem si jistá, že její strach z nadřízených by mohl vytvořit nějaký vztah ke mně.
Měly jsem kupé první třídy, ale ukázalo se daleko menší než jsem očekávala. Byla tam jakási lavice k sezení i na spaní a na každé straně jedna, okno, a televize byla vysoko na zdi. Předpokládala jsem, že by to mohlo pomoct zbavit se, ale občas jsem měla potíže sledovat ruskou televizi, nejen kvůli jazyku, ale některé pořady byly naprosto divné. Ještě, že Sydney a já máme každá svůj prostor, i přes to že byla místnost útulnější než bychom si přáli.
Barvy mi přiměly mnoho luxusních vzorů, které jsme viděla ve městě. Dokonce i chodba před naším kupé byla barevná, s plyšovým kobercem v červené barvě se žlutými vzory a zelenomodrý a žlutý běžec uprostřed. Uvnitř našeho kupíčka, byly lavičky potaženy oranžovým sametem a záclony byly v odstínech zlaté a broskovové, vyrobené z těžké textilie s vyraženým hedvábným vzorem. Mezi tím vším, uprostřed kupíčka, byl ozdobný stůl. Bylo to skoro jako cestovat v paláci.
Už byla tma, když vlak opouštěl stanici. Z nějakého důvodu, Trans sibiřský vlak opouštěl moskvu v noci. Ještě nebylo tak pozdě, ale Sydney říkala, že chce spát, a já jsem nechtěla aby byla na mě ještě více naštvaná. Tak jsme vyply všechna světla, až na malou lampičku na čtení u mé postele. Koupila jsem si časopis na nádraží, a přesto že jsem nerozuměla jazyku, rozuměla jsem obrázkům make-upu a oblečení, protože obrazy překračují kulturní bariéry. Snažila jsem se listovat časopisem tak tiše jak to jen šlo, obdivovala jsem letní topy a šaty a přemýšlela, jestli, pokud vůbec, bych se o takové věci mohla znova začít starat.
Nebyla jsem unavená, když jsem si lehla, nicméně jsem usnula. Snila jsem o vodním lyžování, když se náhle, vlny a slunce kolem mě, rozpustili a přešli do místnosti plné polic, regálů a knih. Tabulky s počítači lemovaly místnost, klid prostupoval tímto místem. Byla jsem v knihovně na akademiii svatého Vladimíra.
Zasténala jsem. "Ale no tak. Ne dnes."
"Proč ne dnes? Proč ne každý den? "
Otočila jsem se a zjistila jsem že hledím do pohledné tváře Adriana Ivaškova. Adrian byl Moroj, královnin velký synovec, a někdo koho jsem zanechala ve svém starém životě, když jsem vyrazila na tuto sebevražednou misi. Měl krásné smaragdově zelené oči, ze kterých se většině dívek dělalo mdlo, zejména proto, že ladily se stylově špinavými hnědými vlasy. Byl do mě svým spůsobem zamilovaný, a on byl také důvodem, proč mám na tomhle výletě tolik peněz. Bylo sladké o tom mluvit.
"pravda" přiznala jsem se. "Předpokládám, že bych ti měla být vděčná, když se jednou za týden ukážeš."
Usmál se a sedl si dozadu do jednoho z dřevěných křesel. Byl vysoký, stejně jako většina Morojů, s pěvně svalnatým stavěným tělem. Morojští muži nebyli nikdy příliš mohutní. "Střídmost dělá srdce něžnější, Rose. Nechci aby si mě brala jako samozřejmost."
"Jsme relativně v bezpečí, vážně, neboj se."
"Nepředpokládám, že by si mi chtěla říct kde jsi?"
"Ne"
Kromě Lissy, byl Adrian jediný známý žijící uživatel éteru, a mezi jeho talenty patřila možnost napojit se na mé sny, často bez vyzvání, a mluvit se mnou. Požehnáním bylo, že tuto schopnost nemohl použít aby mě našel.
"Zabiješ mě Rose" řekl melodramaticky. "Každý den bez tebe je utrpení. Prázdnota. Samota. Obávám se o tebe, jestli jsi stále naživu."
Mluvil přehnaně a z cesty, tak jak pro něj bylo obvyklé. Adrian zřídka bral věci vážně a vždy mluvil prostořece.
Éter měl dělal často lidi nestabilní, a zatímco bojoval, nebyl ovlivněn. Podtímto melodramatem jsem si uvědomila jádro pravdy. Bez ohledu na to, jak povrchní vzhled dal pryč, on se o mne opravdu staral.
Vzal mě do náruče. "Stále jsem naživu. Takže myslím, že mě můžeš nechat jít spát."
"Kolikrát jsem ti to říkal. Ty spíš."
"A přesto se z nevysvětlitelnýho důvodu po rozhovoru s tebou cítím vyčerpaně."
Zasmál se. "chybíš mi" úsměv zmizel. "Jí chybíš taky"
Ztuhla jsem. Ona. Nikdy neřekl její jméno. Nebylo pochyb o kom mluví.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama